Heh...!

26. srpna 2012 v 21:46
Tak trošku se omlouvám, že jsem se dříve neozvala nebo tak něco ale měla jsem delší pauzu od psaní a všeho blogování.. Sice jsem pracovala na svých dvou dalších webech na blog.cz a tak nebyl čas na tenhle ale mohu vám slíbit, že to co nejdříve napravím. :) K tomu vás můžu uklidnit, 4. Kapitola je rozepsaná a pokud se do ní pustím, co nejdříve ji dopíšu a můžete dál číst.. Co ještě, ukážu vám další svou oblíbenou hudební skupinu, další film, možná i ten o kterém mám další blog a taky napíšu něco o dalším autorovi a jeho nejznámějším knížkách.
Co ještě říct, děkuju mím třem SB, které si mě přidali a k tomu bych je tedy přivítala. Aduskwa a její blog s užitečnými nápady a módou.. Ten vesmírný vzor jednou zkusím.. :) Aravis a její svět fantazie společně s jejími příběhy a nakonec Sisi, kterou jsem si před chvíli zapsala a také se za chvíli pustím do prohlídky.
 

3. Kapitola

8. srpna 2012 v 22:09 | Debbie |  Elfské války
Loraella se probudila do brzského rána ale v jeskyni to vypadalo pořád stejně, byla tu tma a jediné co rozjasňovalo trochu strašidelnou jeskyni byl vysoký zdobený svícen. Svíčka už dohořívala, Loraella ještě chvíli ležela a čekala kdy zhasne úplně a ocitne se v naprosté tmě. Pak si ale všimla, že daleko od ní v rohu u dveří sedí nějaká temná postava a pláče. Upřela na ni zrak, pevně si obejmula kolena a plakala dál. Loraella se přiblížila, aby viděla více. Zjistila, že to je dítě. Malá dívka se stejnýma očima jako měl Naxape, s pláštěm na ramenou a kápí jež jí halila tvář jako ostatním démonům. Jediný Alrazar neměl na hlabě kápi a celkem ji to znepokojovalo. Dívka na Loraellu upřela svůj pronikavý pohled, utřela si slzy a zvážněla.
Vyskočila zprudka na nohy. Podle výšky ji netypovala víc než deset let.
Pomalu se k ní blížila a Loraella couvala dozadu, teď se to vše obrátilo ale původně ji chtěla pomoct ne zabít jako teď ona ji. V modrých očích ji žhnul zuřivý oheň, stále se pomalu přibližovala až na ni skočila a začala ji škrtit. Vrčela na ni nelidským hlasem, jak se Loraella bránila, strhla ji z hlavy kápi a odkryla tak znetvořeného Naxapeho s modrýma očima, jež ji přitahovali a pokřivenou, zjizvenou tváří, teď to byl on kdo ji škrtil.

Zprudka otevřela oči a vyskočila do sedu. Chytila se za hruď a klesla zpátky do moře kožešin. Hruď ji pálila a bolela od toho jak ji srdce zběsile do ní bušilo. Po spáncích ji stékal pot a snažila se popadnout dech.
Pohledem zkontrolovala celou jeskyni jestli ta dívka ze snu tu náhodou skutečně není. Jakmile zjistila že ne pokusila se uklidnit. Bohužel její myšlenky zůstali na jednom místě. Neví vůbec jak Naxape pod kápí vypadá a přitom se ji zdá o jeho zjizvené tváři, přitom to může být opak. Proč vlastně Alrazar nemá kápi jako ostatní a proč se jí zdálo o jeho druhé ruce když předešlí den přemýšlela jen nad tím jak se odtud dostat.
Moc toho přesto nevymyslela. Kdyby tu měla ještě nějakou společnost, možná by se jí to podařilo ale démoni vědí všechno, alespoň jí to posledně takhle Ellamin říkal.
Ellamin! Vzpomněla si. Její myšlenky se hned rozutekly pryč a zůstala tu jen jedna. Co vlastně dělá, je v pořádku? Hledají mě?
Tolik otázek ale na žádnou odpověď. K tomu jestli ji hledají tak je to jako jehla v kupce sena. Sama ani neví kde je. Ví jen to, že někde nakonci Perlexie, tak se země ve které všichni žijí nazývá. Sever, Jih, Východ, Západ? Kdo vi...
Zná jen cestu z elfského království do lidského a zpátky, možná ještě pár cest do několika měst poblíž ale tohle je všechno. Přitom co zjistila, že existují i kentauři, teď už neví ani to co všechno zemi obývá.
Ve chvíli kdy měla ještě více otázek než při vzpomínkách na krále Ellamina se dveře rozrazily a dovnitř vešla dvojice stráží držící stříbrnovlasou elfku v bezvědomí. Pod paží ji stráže držela, každý z jedné strany, nohy táhla po zemi.
Za nimi vešel Naxape s rukama za zády. Rukou pokynul strážím ať ji položí do kouta vlevo a dají si odchod. Jakmile odešly, dveře se zavřely, upřel na Loraellu pohled jako měla ve snu.
"Přivedl jsem ti menší společnost, doufám, že se nebudete moc vybavovat, jsi celkem neškodná, tak jsme ji dali k tobě. Nebylo už místo." Vysypal na ni a přešel k té elfce. Tvář ji zakrývaly stříbrné, dlouhé, rovné vlasy. Na sobě měla tmavě hnědé kožené kalhoty, vysoké tmavší než kalhoty hnědé boty, světle zelenou košili s vyhrnutými rukávy. Pohlédl na ni, zamračeně si ji prohlédl od hlavy až k patě ale hned se zase postavil na nohy a věnoval se Loraelle. Vlasy ji však neodhrnul, takže neviděla její tvář.
"Jak dlouho mě tu budete takhle držet? A koho vlastně dalšího tu vězníte tak jako mě?" Vyhrkla rychle, čímž se chopila slova. Naxape na ni upřel znovu pohled tak pronikavý, že musela tentokrát uhnout pohledem, ten spadl na tu elfku. Její modlitby byli vyslyšeny, zaradovala se v duchu, má tu společnost.
"Hmmm.." Zabručel Naxape, čímž ji vyrušil, snažil se najít ty správná slova. "Řekněme na dobu neurčitou... A koho dalšího tu takhle držíme není tvá věc, takže ti to může být jedno." Nevydžel a vydal se ke dveřím. Loraella zůstala za ním ohromená hledět, poslouchala jak se zavřeli dveře ale vzdalující kroky nezaslechla, copak zase zmizel a co vlastně ty stráže, taky nešly slyšet jak s elfkou přichází. Museli chodit opravdu tiše.
Když ticho neustávalo odtrhla konečně pohled ode dveří. Přisunula se k elfce a spatřila krev na stěně o kterou byla opřená ale i na zemi pod ní. Nadzvedla ji trochu a ke svému zděšení spatřila její košili na zádech nasáklou krví. Nestačila to už vstřebávat, a tak krev tekla na zem. Opřela ji zpátky o stěnu a odtáhla se. Sama se na ni pak svalila, tep se ji znovu zrychlil. Co ji museli udělat?
Rozhodla se nenechat ji vykrvácet ať už se ji stalo cokoliv. Zvedla se a došla rychle ke dveřím na které zabušila jak nejvíc uměla. Chvíli bylo ticho, které pro Loraellu bylo věčností ale pak se otevřelo malé zamřížované okýnko vysoko ve dveřích. Musela si stoupnout na špičky, aby viděla ale byla tam stejně tma, stráže se neukázali.
"Co je?!" Zachrčela jedna ze stráží ve tmě. "Potřebuju horkou vodu a obvazy, ta elfka krvácí, nenechám ji zemřít!" Vyjekla co nejrychleji. "Je to naléhavé!" Zakřičela, aby je trochu přinutila, došlo jí, že jsou opravdu palice dubové. Stráže zavřeli okénko a znovu nastalo ticho. Loraella to vzdala sesula se k zemi a složila tvář do dlaní. Prohlábla si vlasy a skousla nervozně spodní ret. To ji tu nechají zemřít?! Zakřičela hystericky na sebe v duchu.
Za čtvrt hodiny uslyšela kroky, už stála na nohách a koukala do okénka. Dveře se před ní otevřeli a dovnitř vklouzla ruka v kožené černé rukavici se znakem démonů. Držela stříbrný tác s nějakým jídlem, obvazy a miskou horké vody. Okamžitě popadla tác a nehleděla na to jestli se dveře zavřeli nebo ne a nebo jestli někdo něco říkal, běžela k elfce, svlékla ji košili, kterou odhodila vedle tácu a koukla na její záda.
Na zádech měla dlouhé šrámy, které se ji táhli od ramen a krku až po bedra. Tekly z nich pramínky krve, které se stále ne a ne zastavit. Z pohledu na elfčiny záda se ji dělalo špatně ale nenechá ji zemřít. Vzala kus obvazu a rány ji trochu omyla, pak ji je obvázala, košili vyprala v menší studánce v jednom rohu jeskyně. Studánku nedávno objevila, voda stékala ze stěn dolů do menší díry a ta pak někam do skály, takže špinavá voda odtékala ven. Ostatní obvazy a misku s vodou plné krve odnesla ke dveřím, zaklepala a vrátila se zpátky k elfce.
Jakmile košile uschla, oblékla ji elfce a položila ji na kožešiny. Pak pojedla a proseděla většinu času kousek od dveří opřená o stěnu jeskyně. Ve volném čase pozorovala stalaktity na stropě a po očku kontrolovala elfku. Zřejmě ji zrovna zbičovali, co jiného by zavinilo tyto dlouhé šrámy. A vůbec tahle elfka je jiná než ti ostatní co zná. Musí patřit mezi lesní.
Najednou se pohnula a otevřela oči!

Zpět !

6. srpna 2012 v 13:04 | Debbie
Tak jsem zpět, nestihla jsem bohužel napsat ani jednu kapitolu protože jsem byla pořád někde a nebo nebyla nálada ale můžu vás uklidnit, že se na 3. kapitole pracuje. Prozradím vám jen to, že se možná brzy seznámíte s další postavou :)
Co se týče příběhu o dívce jménem Cassie která zjistí, že je potomkem smrti, tak nad začátkem ještě přemýšlím. Takže prosím o strpení.
Dále bych chtěla poděkovat mím Sb že si mne přidali :)
 


Nepřítomnost

27. července 2012 v 19:02 | Debbie
Hned na začátek bych ráda upozornila, že pracuji na 3. a 4. kapitole Elfských válek a jedu na dovolenou, což znamená, že tu pár dnů nebudu.
Jako další mám napsané pokračovaní jedné knihy, schálně neřeknu které :D
Kniha má čtyři díly a mě se příběh zalíbil tak moc, že jsem začala psát své vlastní pokračovaní. Autorka konec trochu uspěchala a zabila zrovna mou oblíbenou postavu. Přece jsem to nemohla nechat takhle :D
Pokud to dopadne dobře (vypadá to na 10. kapitol, z toho co mám napsané :)) tak to sem dám :)
Jako další Bitva temných elfů nebude, možná ano ale zatím jsem rozhodnutá že nebude. Důvod, píšu elfské války a přemýšlím nad dalším příběhem, který se bude odehrávat v moderní době.
Bude to o dívce která se přestěhuje z Kanady do Kalifornie. Najde si přátele a možná i lásku :) Jenže vše se zhroutí jakmile bude postupně zjišťovat, že není obyčejný člověk ale z poloviny smrt.
Potomek smrti. Ze začátku si to nebude chtít připustit a bude odmítat odejít z pokoje, uteře z domu a přespí u kamarádky, vše ji řekne jenže ještě horší bude to, že ona taky nebude člověk ani potomek smrti. (Kdo bude, tak to je překvápko ;)) Bude její úhlavní nepřítel. Pohádají se ale pak se zase zpřátelí protože to jediné je nemůže rozdělit. Zjistí, že její láska to věděla celou dobu co je zač ale nic neřekla. Nakonec se to dá všechno dohromady, smíří se s tím co je a bude muset nastoupit na složitý výcvik aby v budoucnu mohla přežít, protože by mohla být nebezpečná. Ale zvládne tu cestu do tajemného sídla, zvládne se všemu naučit než dojde k smrtelnému nebezpečí, které by sama mohla způsobit? To vše záleží na Cassie!

2. Kapitola

27. července 2012 v 16:11 | Debbie |  Elfské války
Otevře zprudka oči a posadí se, v temeni ucítí palčivou bolest, zkřiví tvář bolestí a okamžitě si zpátky lehne. Jakmile to trochu přejde, pokusí se otevřít oči znovu. Zaostří a k jejímu překvapení spatří strop jeskyně posetý snad tisíci stalaktitů různých velikostí. Uvědomí si že leží na zvířecí kůžy. Přejede dlaní po hebké bílé srsti, která je zřejmě ovčí.
Zvedne se na loktech a rozhlédne se po jeskyni. Asi deset metrů před ní je tmavý východ z jeskyně stáčející se doprava, zavřený dřevěnými masivními dveřmi. Kousek od ní ležel stříbrný tác s ovocem a miskou plné teplé polévky. Natáhne se pro ni a opatrně se vyškrábe do sedu. Snědla ji celkem rychle, po ní si dala jablko a mezi tím se stihla porozhlédnout po jeskyni. Zajímalo by ji kde to vlastně je a co se vůbec stalo? V tu chvíli se za dveřmi sice daleko, ozve hlasitý řev, jež se zavrtával až pod kůži. Je tak nelidský, nepřirozený. Dlaně si rychle přitiskne na uši a pevně sevře oční víčka.
Řev zase ustal, za dveřmi se přibližovali kroky, rychlé a sebejisté. Loraella se kolem sebe zmateně rozhlédne. "Sakra." Zakleje ale nemá dost času se někam teď schovávat. Zůstane tedy sedět na bílé zvířecí kůži s druhým jablkem v ruce. Pohledem hypnotizuje dveře jakmile vše utichne. Náhle zachrastí klíče u zámku a dveře se rozrazletí až to práskne a lekne se znovu. Dovnitř vešel vysoký hubený muž oděný do černých kožených kalhot, bílé košile, která nešla moc vidět protože byl zakryt v černém plášti s kápí na hlavě. Na nohách má vysoké černé boty po kolena. Zpod kápi mu šli vidět pouze modré oči zbarvené jako sama nebesa. Svítí jako dva modré měsíce. Loraelle spadne doslova brada. Zůstane na něj hledět s otevřenou pusou.
Muž přejde ke stěně po jeho pravici a zase zpět, přitom si sundával kožené rukavice. Prohlédne si ji od hlavy až k patě, přitom se nepopsatelně ušklíbl ale ona to nezahlédla. Jen ho sleduje svým propalujícím pohledem. Přejde k ní, chytí za bradu a obrátí na stranu. "Hmmm..." Zabručí si pod nos. "Kdo jste a co o de mě chcete?!" Vyhrkne rychle jakmile ji pustí a narovná se. Ruce si dal za záda a přešel ke stěně kde se stalaktit dotýká téměř země. Přejede po něm svým bledým prstem a zprudka k ní otočí svůj zrak. "Jsem Naxape, druhá ruka vůdce démonů. Alrazara, kdyby jsi náhodou nevěděla." Odpoví ji tajemně a vrátí se ke krápníku. "Spíše bych se měl ptát já tebe, nemyslíš?" Zeptá se pobaveně. "Víme jen to, že jsi králův malý poslíček, takže by jsi toho měla hodně vědět." Otočí se k ní a pomalu dojde. "Jmenuji se Loraella, víc nepotřebujete vědět a vůbec k čemu by vám to bylo." Vyjekne málem a přitáhne si k sobě kolena. Dojí jablko a odhodí na tác ohryzek, ten se od něj odrazí a dokutálí se ke stěně jeskyně. Naxape tiše zavrčel ale pokusil se zachovat klid.
Klekne si k ní a prohlédne si ji znovu jako by ji ještě neviděl. "Tak ty nevíš? Hmmm, víš ty vůbec co jsou démoni zač?" Zachrčí nelidsky, už dochází, že ten řev mohl způsobit právě on. "Moc dobře to vím ale nebojím se vás."
"Ne? Tak to by jsi měla, protože tě můžu hned teď zabít nepříjemným způsobem." Hrkne v ní ale nedá to najevo, nahání ji strach ale snaží se to ze všech sil zamaskovat. Zatváří se sebevědomě a zhluboka se nadechne. "Alespoň to budu mít brzo za sebou." Odpoví mu, Naxape to nevydrží, chytí ji pod krkem a zvedne do vzduchu. "Můžu z tebe utrhávat kousek po kousíčku sval po svalu a přitom tě udržovat na živu jen aby jsi tu bolest pocítila na vlastní kůži." Zasyčí ji do tváře. "Tak si to ještě rozmysli jestli budeš dělat to co já chci a nebo budeš pokračovat ve své drzosti." Chytne ho za ruku u svého krku a pokusí se povolit jeho sevření ale nezmůže proti němu nic. Je na ni příliš silný.
Dochází ji pomalu kyslík a cosi zachrčí na znamení souhlasu. "Neslyším?!" Zakřičí na ni a přitáhne si ji k uchu. "A-a-ano." Dostane s námahou ze sebe. "Tak se mi líbíš." Pustí ji na zem, svalí se na ni a okamžitě se sama chytí za krk kde ji držel. Snaží se popadnout dech, chvíli ji to nejde ale nakonec se ji to podaří. Přesto nepřestává divoce oddechovat. Čeká kdy ji srdce vyletí z hrudi, protože buší tak divoce až ji bolí celé tělo.
Naxape si navlékl zpátky své kožené rukavice a podívá se na ni pronikavým pohledem. "Doufám, že nebudeš už dělat problémy!" Zasyčel rozzlobeně, zprudka se otočil a odkráčel ke dveřím tak rychle až se za ním plášť divoce rozletěl. Zabouchal pěstí třikrát do obrovských dveří, které se následně otevřeli a v nich zmizel.
Schoulí se na kožešině do klubíčka a uklidňuje sama sebe. Poslouchá jak se kroky vzdalují a její tep se zpomaluje. Za nedlouho upadne do hlubokého spánku.

O pár hodin později...

Někdo s ní prudce třásl, pootevře pomalu oči a všimne si ležící svíce kousek od ní. Před ní někdo klečí a stále s ní třese jakoby šlo o život. "Vzbuď se! No ták!!" Křičá na ni. Promne si unaveně oči a pohlédne do těch modrých nad ní. Naxape s ní nervozně třásl a jakmile spatřil, že se probudila nasupeně si stoupl. "No to je dost!" Štěkne po ni. "Zvedej se Alrazar tě čeká."
"Teď? Kolik je hodin." Zvedá se pomalu do sedu a pokouší se zpamatovat z menšího šoku. "Démoni nerozlišují čas, spí kdy se jim chce, tak se zvedej!" Pokrčí rameny a odkráčí ke dveřím. Sebere ze země svůj plášť a přehodí si jej přes ramena.
Zvedne se a dojde k němu. "Dělej! Alrazar na tebe nebude čekat celou věčnost!" Vyštěkne znovu a otevře jí obrovské dveře. Stáli tam dvě stráže odění do černého brnění z kůže, nešlo jim vidět do tváře tak jako Naxapemu. Měli na hlavách kápi. Navíc byli nepřirozeně vysocí, což ji trochu děsilo.
Prošla mezi nimi a zastavila se v prudké zatáčce vlevo. V sekundě byl u ní a už už ji držel za loket a táhl ji dlouhou širokou chodbou.
Na zdech plápolal oheň v pochodních, jež vydávali měkké oranžové světlo. Stalaktity házeli děsivé stíny po zdech a Naxapemu po plášti. Divoce za ním vlál, teprve teď si uvědomila jak rychle jdou, vždyť málem běží a on jde tak klidně. Copak je sám stín? Ptala se v duchu sama sebe.
Brzy se ocitli na menším rozcestí, šli ale rovně. Zastaví se před stejnými dveřmi které byli v její jeskyni. Jako by jim z oka vypadli, málem si myslela, že se vrátili tam odkud přišli. Třikrát na ně zabušil a dveře se otevřeli. Před nimi se rozprostírala dlouhá široká chodba. Rychle došli na konec kde se nacházeli obrovské stříbrné dveře. Uprostřed nich byl obrovský znak na němž byl vyřezaný had obtočený kolem černé růže. Toho znaku si všimla, na rukavici Naxapeho. Zastavil se u nich a otočil ji proti sobě. "Nedívej se mu do očí, jasné?!" Zašeptá jí do tváře. Zmateně přikývne a tep se jí znovu zrychlí. "Buď v klidu.." Šťouchl do ní loktem podrážděně.
Najednou se obrovské dveře začali pomalu otevírat. Překvapilo ji, že vůbec nevrzly jako ty ostatní. Jakmile byli dokořán, Naxape ji popostrčil dopředu. Pomalu kráčela dovnitř do obrovské síně. Strop byl jako všechny jeskyně posetý stalaktity některé se spojovali se zemí s těmi co rostli zespod takže tvořily stalagnáty. Naxape za ní kráčel pomalu a tiše. Zemi pokrýval šedý dlouhý koberec vedoucího až k trůnu naproti dveřím. Po pravé straně stáli stráže a poddaní. Všichni měli kápi na hlavě a byli zabaleni do pláště stejných jako má Naxape nebo ty stráže u jejích dveří. Strážím vykukovala pouze bledá ruka jež držela kopí. Po levici stál dlouhý stůl jako sama síň posetý jídlem a pitím. Trůn má černou barvu, jeho tvar byl zvláštní, pokroucený, vytesaný do kamene. Měl vysokou opěrku do půlky stěny. Trůn měl pozlacená místa kde byli ty nejmenší detaily. Do trůnu byly vytesány růže a hadi, dva symboly které tu viděla na každém rohu. Zřejmě znak jejich rasy či jejich klanu, pomyslela si.
Na trůnu seděl vysoký muž. Pevně svýral zlatou opěrku pod jeho levou rukou. Byl zadumaný, jednou rukou se držel za bradu a mračil se. Navíc nevypadal tak staře jak si ho představovala, právě naopak. Jeho dlouhé havraní vlasy se táhli až po ramena, uhlazené tak dokonalé, že všechny vlasy byli jako do kamene vytesány, ani jeden netrčel. Nos dlouhý, rty úzké a oči stejně modré jako Naxapeho. Dva modré měsíce svítící za té nejtemnější noci. Pomalu si začínala myslet, že všichni démoni jsou stejní a nebo nejsou třeba jedna velká rodina, má tolik otázek ale jsou tak tajemní, umí si svá tajemnství tak perfektně střežit. Zastavil ji před trůnem asi tři metry daleko a Naxape provedl mírnou úklonu. Loraella ho napodobyla ale moc ji to nešlo.
Muž na ni upřel zrak až si myslela, že se ji někdo dotkl, byl tak pronikavý! Spustí ruku na druhou opěrku a narovná se. "Loraello! Rád tě vidím.." Zabručí přátelsky ale moc dobře ví, že to je maska. "Doufám, že ti můj synovec vysvětlil, proč tu jsi." Usmál se. Krátce zavrtí hlavou a muž se okamžitě zamračí. "To mi neříkej." Střelí pohledem po Naxapemu a ten sklopí ihned svůj pohled. "Jsi přece posel elfského krále, takže je ti snad jasné, že máš přehled o mnoha událostech celé země a určitě víš kde se nachází skryté sídlo kentaurů!" Zašeptá poslední slovo. Lekne se, protože o nich slýchala pouze od starých vypravěčů a svých rodičů jak jí o nich vyprávěli když byla malá ale jinak se s nimi v životě nesetkala. Jak to má vědět, proto že to neví si budou myslet, že to nechce říct a pak ji zabijí. Srdce se ji okamžitě rozbušilo, po spánku ji stekla kapka potu. "Vždyť je to jen legenda, ve skutečnosti neexistují." Zavrtí hlavou. Muž se znovu zamračí. "To víš že existují, chceš jednoho vidět?" Zasměje se. Ani nepřikývne a už luská prsty. "Přiveďte ho!" Křikne po dvojici stráží ti zmizí za dveřmi, kterými přišla s Naxapem. "Tak, ptali jsme se my tebe, tak teď se můžeš ptát ty nás, do té doby dokud nepřivedou náš objev." Mrkne na ni.
Na chvilku zaváhá ale pak spustí. "Kdo vůbec jste?!" Zavrčí zlovětně až se tomu sama podiví. "Démoni, jak ti mohl Nax říci, žijeme tady v jeskyních v ledových jeskyních. Je to nejsevernější místo co může být, skvělý úkryt a"
"Počkat, to mi chcete říct, že jsem asi třista mil daleko od svého domova?"
"Hmm, ano." Přikývne nakonec. "Spala jsi prosímtě tři dny a pěkně tvrdě." Zamlaská a zavrtí hlavou zároveň. Zůstane na něj hledět s otevřenou pusou. "To není pravda, ne, ne, ne.." Couvne o krok. "Tři dny? To nemůže být pravda."
Pokrčí rameny, postaví se a přejde k dlouhému stolu s jídlem. Natáhne se pro džbán vína a nalije si do kalichu. Napije se z něj a opře se o stůl.
"A kdo vůbec vy jste?"
Uskrne si znovu a pozvedne obočí. "Alrazar, nejmocnější z démonů a jejich vůdce zároveň." Povzdechne si jako by ho to už nudilo. "Tak bych ti rádil trochu úcty." Přimhouří oči, vypije veškeré víno ve svém kalichu.
V tu chvíli se ozvaly za dveřmi hlasité nářeky a chrastění řetězů, dokonce očekávané klapaní kopyt. "No to je dost." Položí kalich na stůl a přejde k ní. Loraella se zprudka otočí až se jí rozletí do všech stran vlasy. Tlukot srdce se ji ještě zrychlí.
Dveře se otevřou a dovnitř vstoupí čtveřice démonů. Každý z nich pevně svírá ve svých bledých ale silných rukou dva konce řetězů v níž je spoutaný kentaur. Vyšší o dvě hlavy než oni s hnědým koňským tělem. Lidským tělem svalnatým, ruce měl spoutané za zády silnými řetězy. Jeho tvář byla špinavá, spocená a ztrhaná. Hruď i celé ruce měl sedřené. Musel toho hodně zažít. Vlasy hnědé až po ramena, rozcuchané, ulepené. Jediné z čeho dokázala vyzařovat jeho krása v tomhle stavu byli hnědé oči plné utrpení.
Dovedli ho k nim, již vyčerpaného. Přestal se vzpínat, věděl, že nic nezmůže tak jako Loraella proti Naxapemu včera v jeskyni. Démoni byli překvapivě silní než se na první pohled zdá.
Trhla k Alrazarovi hlavou a vystrašeně na něj pohlédla. "Proč ho tu držíte a proč je chcete najít?!" Alrazar si dal ruce za záda a přešel ke kentaurovi. Pomalu ho obcházel a prohlížel si jej jako nějakou ulovenou zvěř. "Víš, mohli by být užiteční, tak jako jednou když si upíři zotročily vlkodlaky ale tahle rasa je zajímavá tím, že má ještě větší sílu i když se to nezdá. Plus" zvedl do výšky ukazováček, "Mají něco co my chceme a tenhle je zdroj informací, bohužel nám nic nechce říct a nechá se radši zbičovat." Pokrčí rameny, Loraella střelí pohledem po kentaurovi a ten jí jej opětuje.
"Co je to?" Zeptala se zmateně.
"Zlatý vlk!" Loraella vykulila oči. "Cože?!"
"Zlatý vlk, snad jsi slyšela." Odpoví podrážděně. "Je to zakletý vlk, který nedokáže žít normálně v přírodě a k tomu, jeho srdce udělá bytost nejmocnější a nebo jej naopak zabije."
"Jak to srdce chcete získat?"
"Sníst, jak jinak by to šlo?" Zasměje se ďábelsky a v Loraelle hrkne. "Co? To nemůžete!"
"Ale můžeme. Přece bychom nechtěli, aby se vlk do té doby než jej dostaneme vysvobodil z kletby a zachránil tak všechny bytosti před démony." Loraella sklopila pohled a těkala pohledem z jedné své boty na druhou. Mít tu tak ještě někoho dalšího... Zasyčela na sebe v duchu. Nenápadně se rozhlédla kolem sebe a hledala únikovou cestu ale věděla, že na ni všichni upírají zrak a proto kdyby nějakou našla, neměla by žádnou šanci. K tomu když kousek vedle ní stojí nejmocnější démon. Předstírala tedy, že přemýšlí. "Tak víš kde jsou nebo ne!" Zeptal se ji Alrazar nervozně. Koukla na něj a mírně zavrtěla hlavou. Alrazar si povzdechl a luskl prsty. "Odveďte ji, bude nám stejně k ničemu." Naxape ji chytil za loket a táhl ji zpátky. Jakmile se za nimi zavřeli dveře, Naxape ji přitiskl ke zdi a těsně u tváře ji zavrčel. "Vím, že to víš, tak to řekni." Dusil ji znovu.
"J-já to vážně nevím." Zachrčela. Naxape si to nechtěl připustit a přitlačil. "Veškeré utrpení jsem prožil jen kvůli tobě. Vše jen proto, že se ti podařilo mi utéct, pokaždé kdy jsem neuspěl, tvrdě mě trestali ale teď, teď se už nic takového nestane, protože já, donutím tě to říct." Mluvil na ni potichu ale stál u ni tak blízko, že všechno slyšela jakoby na ni kříčel. "Opravdu." Naxape zavrčel, strčil ji prvním strážím co procházeli do cesty a ti se ji hned ujali. "Odveďte ji zpátky do celi." Řekl jim klidně a před jejíma očima se rozplinul v černošedý kouř a následně zmizel. Loraella zamrkala, aby lépe viděla ale nebylo co řešit, byla to pravda, zmizel, rozplynul se. Dnes už ji nemůže nic překvapit.
Mezi tím si uvědomila, že stráže ji táhnou cestou, kterou šla s Naxapem, octla se u dveří svého vězení. Stráže stojící u něj otevřeli dveře a doslova ji tam hodili. Odřela si při pádu na zem dlaně. Zvedne se a dojde alespoň ke kožešině, kde se schoulí zpátky do klubíčka a pokusí se usnout.

Vyměň si ikonku!

26. července 2012 v 14:53 | Debbie
Chceš si vyměnit ikonku a zároveň se trochu spřátelit? Tak stačí napsat do komentářů:
Jestliže žádáš o to být Sb tak vše najdeš nahoře v menu, zde si tak akorát můžeš zažádat o výměnu ikonky :)

Přezdívka:
Odkaz na tvůj blog:
Kde najdu tvou ikonku:

Naše ikonka:


(Zkopíruj a vlož na svůj blog)
+
(NEzapomeň přidat odkaz na náš blog)

1. Kapitola

25. července 2012 v 19:43 | Debbie |  Elfské války
Temnými uličkami běží mladá dívka s tmavě modrou sukní, prošívanou stříbrnou nití a taktéž modrým upnutým korzetem. Na nohou má černé střevíce a na hlavě nasazenou kápi. Podpatky jen tiše klapou o kamennou zem a černý plášť ji za zády divoce poletuje a šustí. Vyběhne z jedné uličky a přeběhne do druhé, ještě temnější, užší. Protáhne se mezi dvěma přepychovými kočáry, postavených u stěn na obou stranách. Přidrží si sukni a kápi si přitáhne více k tělu, až se konečně dostane na náměstí.
Na náměstí se zastaví a jde již nenápadně pomalým krokem. Náměstí osvětluje úplněk a černé, železné lampy, které vydávají oranžovožluté měkké světlo. Oheň si uvnitř lampy klidně plápolá a místní dub uprostřed náměstí šustí v poryvu studeného, nočního vánku. V tu chvíli se ozve někde blízko, mezi domy zavytí. Dívka se vyděšeně ohlédne do uličky, z které vyběhla. Neváhá a rozběhne se k další uličce, která je o něco širší, mírně se stáčející doleva.
Přiběhne za nedlouho k vysoké, černé, kovové bráně. Ze všech sil do ní zatlačí a brána se rozkřikne hlasitým a nepříjemným zvukem, ale otevře. Dívka vběhne dovnitř, kde jde již pomalu po písčité cestě. Po stranách je zahrada, kde jsou různé keře, vystříhávané do tvarů zvířat, lidí ale i věcí či předmětů. Každý zkoumá pohledem, když zašustí v nočním vánku. Doběhne poslední kousek ke dveřím hradu, kam mířila. Zaklepe železným, pozlaceným klepadlem, ve tvaru čínského draka, na dřevěné dveře a odstoupí o krok vzad. Ve dveřích se otevře malé okénko velké tak pro dětskou ruku. Nesvítí uvnitř však žádné světlo. Ve vnitř je tma a ticho. "Kdo jste?" Ozve se náhle hlubokým, nakřápnutým hlasem. "Posel, jdu za králem, nesu důležité zprávy." Odpoví tiše a ohlédne se ustrašeně za sebe. Muž neodpověděl, zavřel okénko a nastalo ticho.
U zámku zachrastily klíče a za nedlouho odemknul dveře. Dveře zaskřípaly a otevřeli se. Ze vnitř vykoukne hlava starce. Je to muž vysoký dívce asi do pasu, jelikož je shrbený. Na sobě má zelenou ušpiněnou vestu a hnědé potrhané kalhoty. Jednu botu má dokonce s dírou na špičce a ta druhá je otevřená do obrovského žraloka až mu z ní leze palec. V jedné ruce drží lucernu, v níž plápolá oheň, v té druhé svazek klíčů. Tvář na pravé straně má zjizvenou a na bradě a nose několik bradavic. Kouká na dívku zamračeným, znaveným a nedůvěřivým pohledem. Vítr, který se tlačí do dveří, si pohrává s jeho šedými vlasy, dlouhých po ramena. Rozcuchané, trčící do všech stran. Vlasy má umaštěné a s pocené, dívka se musela ušklíbnout nad vrátným.
Odstrčí ho rychle na stranu a vběhne dovnitř. Neohlédne se a běží dál. Za sebou jen slyšela tiché zaklapnutí dveří a cinkání klíčů, dokonce i pár nadávek.
Prošla krátkou chodbou s červeným kobercem a zamíří ke schodům, které se stáčí mírně doprava. Vyděšeně si prohlíží na schodech obrazy panovníků tohoto hradu a vládcovi trofeje, vedle níž má pověšené zbraně. Přitiskne se k zábradlí a snaží se koukat, kam šlape.
Vyhoupne se na poslední schod a přistoupí k vysokým, zlatým dveřím, u nichž stojí dvojice stráží ve stříbrné zbroji. Stráže nemají helmy a nejsou lidé. Jejich uši jsou špičaté, což naznačuje, že jsou elfové. U pasu má každý meč schovaný v světle modrém pouzdře a oba dva svírají jedno dlouhé kopí, které má na konci místo bodce stříbrnou sekyru.
Kopí před dívkou zkříží a podívají se na ni nedůvěřivým pohledem. "Král nechce být rušen." Promluví elf nalevo se světlými vlasy, nakrátko střiženými. "Jsem posel a nesu králi důležité zprávy." Hlesne a nepřestane se schovávat pod černou kápí. Elf vpravo vzdychne a vejde do dveří.
Za chvilku vyjde ze dveří a otevře ochotně dívce dveře dokořán. Ta jen přikývne na znamení díku a vejde dovnitř.
Uvnitř je šero. Místnost ozařuje jen měkké světlo rozpálených uhlíků v krbu, který je vlevém rohu. Napravé straně stojí trůn, k němuž se táhnou tři široké schody. Má rudou barvu a je skleněný ale přesto vypadá pohodlně. U stěny, níž pod trůnem, stojí naopak dlouhý stůl s občerstvením. Uprostřed panuje velký svícen, který je bohužel nyní bez ohně. Přímo naproti dveřím a zároveň dívce je prosklená část stěny, kde jsou skleněné dveře vedoucí na balkon. Všechny okna byla zahalena pod tenkým tmavě modrým závěsem. Jen dveře, byli, odkryty a otevřeny. Závěsy poletují v průvanu táhnoucího se zvenku. Dívka natáhla ruku k dýce a stiskla pevně její rukojeť až jí zbělely klouby na ruce.
Připlíží se k závěsu u dveří a nakoukla dovnitř. Na balkoně stála postava zahalená ve stínu tmy. Je opřená lokty o kamenné zábradlí a shlíží na les skrývající se v údolí, za, nimž se tyčí velká masa hor. Jejich vrcholky, jsou pokryty bílým sněhem, který září a třpytí se v měsíční záři. Zavanul silnější vítr a postavě se rozlétly dlouhé vlasy po ramena, na všechny strany.
Byl to muž. Je vysoký a tělo má samý sval. Dívka ho ještě chvíli sledovala, ale pak ji vyrušil. "Pojď sem ke mě." Promluvil hrubý, dunivý hlas. Lekla se a vyjekla, rychle si zacpe dlaní pusu a sevře ještě pevněji rukojeť své dýky. Pomalu se vplíží dovnitř a stoupne si kousek dál od něj. Zahledí se na hory tyčící se před nimi a přestane vnímat na chvíli veškeré okolí. Muž se na ni podíval a jedním pohledem si ji prohlédl. "Co mi neseš za zprávy?" Pousmál se a nespustil z ní očí. Trhne sebou a podívá se na něj. "Nesu zprávy z Entopamre. Všichni se bouří. Pokud to takhle půjde dál, může dojít ke krvavé bitvě." Zašeptá poslední slovo a zvážní. "Elfské války se blíží, pane." Hlesne neslyšně znovu, hlas se jí uprostřed věty zlomil, nedokázala to ovládnout. "Loraello!" Přistoupí k ní a stáhne ji kápi.
Ve svitu měsíce se zalesknou její kaštanově hnědé vlasy a odkryje se světlá tvář s ustrašeným pohledem. Její hnědé oči pohlédnou do jeho. Má kulatý obličej a úzké rty. Vlasy mírně vlnité, dlouhé do půlky zad. Loraella byla nižšího vzrůstu a sahala muži sotva po ramena. Po tváři ji steče slza. "Poslal jsem tam své vojsko. Aby je trochu uklidnili a pro případ kdyby zase zaútočili démoni." Nespouštěl z ní oči. "Ale pane, i sama Země se bouří. Jsou stále častější zprávy, že se na jihu objevují tornáda a povodně." Muž zapřemýšlel a trhl hlavou k horám. Z vlasů mu vykoukly špičaté uši.
Muž měl černé havraní vlasy dlouhé po ramena. Modré oči jako denní nebe, které v noci svítily jako za dne. Obličej protáhlí s výraznými lícními kostmi. Na sobě bílou prostou košili a černé kalhoty. Na nohou vysoké černé boty po kolena.
"Nevím co už dál. Připadá mi, že tu kolikrát jsem jen na ozdobu. Svým obyvatelům nedokážu pomoci, co jsem to tedy za krále?" Ptá se sám sebe a odtáhne se od Lorealli. Opře se lokty o zábradlí v pravém rohu balkonu. Lorealla k němu přišla a koukla na něj. "Pane, vy pro svůj lid děláte hodně, jen se rychleji schyluje k válce, než jsme předpokládali." Ztiší hlas, když musela mluvit o válce. Muž se na ni nepodívá. "Říkej mi prosím Ellamine. Mám radši své pravé jméno než král, pán a tak dále. Už mě to omrzelo, přestává mě to bavit." Lorealla přikývla. "Démoni mají příležitost prosadit své zlo. Vím to." Dodal hned otráveně. "Jenže pouhé rodičovské napomenutí je k ničemu." Uculil se trochu nad svými slovy.
"Měli bychom jít spát, ráno moudřejší večera." Zívl a šel dovnitř. Svou postel měl v pravém rohu od dveří balkonu, naproti krbu. Jeho postel byla obrovská, široká až k oknu u něhož stála. Vedle jeho lože byl menší noční stolek a svícen. Kousek dál byla dřevěná skříň a na zemi před postelí kůže z daňka. Ellamin přistoupil ke krbu, kde byla dřevěná obyčejná židle. Svlékl si bílou košili, hodil ji na zem a Lorealla, která stála kousek za ním, se hned otočila. "Ehm, omlouvám se, asi bych měla už jít." Šla pomalu ke dveřím a neotáčela se, rukou si kryla oči a nervózně se začala chvět. "To je v pohodě." Usmál se Ellamin a šel za ní. Chytil ji za ruku, než stačila otevřít dveře a přitáhl si ji k sobě. Lorealla se snažila vyprostit z jeho sevření, až se jí to nakonec povedlo. "Opravdu bych měla jít." Usmála se krátce a sáhla na kliku. Ellamin přikývl a šibalsky se na ni usmál. "Budu na tebe zítra čekat."
"Dobře." Přikývne a otevře dveře. "Dobrou noc výsosti." Dodá, pokloní se rychle a odejde ze síně.
Lorealla se za dveřmi hloupě uchechtla a s hlavou plnou jiných myšlenek, šla dolů po schodech přitom si vesele pobrukovala.
Ellamin sebral svou košili ze země a přehodil ji přes opěrku židle stojící u krbu. Ulehl do postele a ještě chvíli sledoval hvězdy zářící na nebi jako tisíce perel. Za nedlouho upadl do říše snů.
Lorealla došla k vrátnému, který tvrdě spal a hlasitě chrápal.
Vzala mu z ruky svazek klíčů a odemknula si. Vyběhne ze dveří a prošla pomalu stejnou písčitou cestou jako před chvílí.
Uprostřed cesty se zastaví a koukne do okna, na pravé straně. Pousměje se znovu nad svými myšlenkami a jde dál. Při odbočce k místním stájím ucítí jako by ji někdo sledoval. Otočí se a znejistí. Natáhne si kápi a rozběhne se.
Doběhne ke stáji a ve zmatku začne obíhat všechny boxy. Najde konečně svého bělouše a vyvede ho ze stájí. Chystá se nasednout, ale někdo ji stáhne zpátky dolů za černý plášť. Svalí se na zem a omámená mžourá, co to způsobilo. Něco ji náhle uhodí do hlavy, sykne bolestí, hned se chytí za hlavu. Neudrží oči a upadne do bezvědomí.

Kam dál