2. Kapitola

27. července 2012 v 16:11 | Debbie |  Elfské války
Otevře zprudka oči a posadí se, v temeni ucítí palčivou bolest, zkřiví tvář bolestí a okamžitě si zpátky lehne. Jakmile to trochu přejde, pokusí se otevřít oči znovu. Zaostří a k jejímu překvapení spatří strop jeskyně posetý snad tisíci stalaktitů různých velikostí. Uvědomí si že leží na zvířecí kůžy. Přejede dlaní po hebké bílé srsti, která je zřejmě ovčí.
Zvedne se na loktech a rozhlédne se po jeskyni. Asi deset metrů před ní je tmavý východ z jeskyně stáčející se doprava, zavřený dřevěnými masivními dveřmi. Kousek od ní ležel stříbrný tác s ovocem a miskou plné teplé polévky. Natáhne se pro ni a opatrně se vyškrábe do sedu. Snědla ji celkem rychle, po ní si dala jablko a mezi tím se stihla porozhlédnout po jeskyni. Zajímalo by ji kde to vlastně je a co se vůbec stalo? V tu chvíli se za dveřmi sice daleko, ozve hlasitý řev, jež se zavrtával až pod kůži. Je tak nelidský, nepřirozený. Dlaně si rychle přitiskne na uši a pevně sevře oční víčka.
Řev zase ustal, za dveřmi se přibližovali kroky, rychlé a sebejisté. Loraella se kolem sebe zmateně rozhlédne. "Sakra." Zakleje ale nemá dost času se někam teď schovávat. Zůstane tedy sedět na bílé zvířecí kůži s druhým jablkem v ruce. Pohledem hypnotizuje dveře jakmile vše utichne. Náhle zachrastí klíče u zámku a dveře se rozrazletí až to práskne a lekne se znovu. Dovnitř vešel vysoký hubený muž oděný do černých kožených kalhot, bílé košile, která nešla moc vidět protože byl zakryt v černém plášti s kápí na hlavě. Na nohách má vysoké černé boty po kolena. Zpod kápi mu šli vidět pouze modré oči zbarvené jako sama nebesa. Svítí jako dva modré měsíce. Loraelle spadne doslova brada. Zůstane na něj hledět s otevřenou pusou.
Muž přejde ke stěně po jeho pravici a zase zpět, přitom si sundával kožené rukavice. Prohlédne si ji od hlavy až k patě, přitom se nepopsatelně ušklíbl ale ona to nezahlédla. Jen ho sleduje svým propalujícím pohledem. Přejde k ní, chytí za bradu a obrátí na stranu. "Hmmm..." Zabručí si pod nos. "Kdo jste a co o de mě chcete?!" Vyhrkne rychle jakmile ji pustí a narovná se. Ruce si dal za záda a přešel ke stěně kde se stalaktit dotýká téměř země. Přejede po něm svým bledým prstem a zprudka k ní otočí svůj zrak. "Jsem Naxape, druhá ruka vůdce démonů. Alrazara, kdyby jsi náhodou nevěděla." Odpoví ji tajemně a vrátí se ke krápníku. "Spíše bych se měl ptát já tebe, nemyslíš?" Zeptá se pobaveně. "Víme jen to, že jsi králův malý poslíček, takže by jsi toho měla hodně vědět." Otočí se k ní a pomalu dojde. "Jmenuji se Loraella, víc nepotřebujete vědět a vůbec k čemu by vám to bylo." Vyjekne málem a přitáhne si k sobě kolena. Dojí jablko a odhodí na tác ohryzek, ten se od něj odrazí a dokutálí se ke stěně jeskyně. Naxape tiše zavrčel ale pokusil se zachovat klid.
Klekne si k ní a prohlédne si ji znovu jako by ji ještě neviděl. "Tak ty nevíš? Hmmm, víš ty vůbec co jsou démoni zač?" Zachrčí nelidsky, už dochází, že ten řev mohl způsobit právě on. "Moc dobře to vím ale nebojím se vás."
"Ne? Tak to by jsi měla, protože tě můžu hned teď zabít nepříjemným způsobem." Hrkne v ní ale nedá to najevo, nahání ji strach ale snaží se to ze všech sil zamaskovat. Zatváří se sebevědomě a zhluboka se nadechne. "Alespoň to budu mít brzo za sebou." Odpoví mu, Naxape to nevydrží, chytí ji pod krkem a zvedne do vzduchu. "Můžu z tebe utrhávat kousek po kousíčku sval po svalu a přitom tě udržovat na živu jen aby jsi tu bolest pocítila na vlastní kůži." Zasyčí ji do tváře. "Tak si to ještě rozmysli jestli budeš dělat to co já chci a nebo budeš pokračovat ve své drzosti." Chytne ho za ruku u svého krku a pokusí se povolit jeho sevření ale nezmůže proti němu nic. Je na ni příliš silný.
Dochází ji pomalu kyslík a cosi zachrčí na znamení souhlasu. "Neslyším?!" Zakřičí na ni a přitáhne si ji k uchu. "A-a-ano." Dostane s námahou ze sebe. "Tak se mi líbíš." Pustí ji na zem, svalí se na ni a okamžitě se sama chytí za krk kde ji držel. Snaží se popadnout dech, chvíli ji to nejde ale nakonec se ji to podaří. Přesto nepřestává divoce oddechovat. Čeká kdy ji srdce vyletí z hrudi, protože buší tak divoce až ji bolí celé tělo.
Naxape si navlékl zpátky své kožené rukavice a podívá se na ni pronikavým pohledem. "Doufám, že nebudeš už dělat problémy!" Zasyčel rozzlobeně, zprudka se otočil a odkráčel ke dveřím tak rychle až se za ním plášť divoce rozletěl. Zabouchal pěstí třikrát do obrovských dveří, které se následně otevřeli a v nich zmizel.
Schoulí se na kožešině do klubíčka a uklidňuje sama sebe. Poslouchá jak se kroky vzdalují a její tep se zpomaluje. Za nedlouho upadne do hlubokého spánku.

O pár hodin později...

Někdo s ní prudce třásl, pootevře pomalu oči a všimne si ležící svíce kousek od ní. Před ní někdo klečí a stále s ní třese jakoby šlo o život. "Vzbuď se! No ták!!" Křičá na ni. Promne si unaveně oči a pohlédne do těch modrých nad ní. Naxape s ní nervozně třásl a jakmile spatřil, že se probudila nasupeně si stoupl. "No to je dost!" Štěkne po ni. "Zvedej se Alrazar tě čeká."
"Teď? Kolik je hodin." Zvedá se pomalu do sedu a pokouší se zpamatovat z menšího šoku. "Démoni nerozlišují čas, spí kdy se jim chce, tak se zvedej!" Pokrčí rameny a odkráčí ke dveřím. Sebere ze země svůj plášť a přehodí si jej přes ramena.
Zvedne se a dojde k němu. "Dělej! Alrazar na tebe nebude čekat celou věčnost!" Vyštěkne znovu a otevře jí obrovské dveře. Stáli tam dvě stráže odění do černého brnění z kůže, nešlo jim vidět do tváře tak jako Naxapemu. Měli na hlavách kápi. Navíc byli nepřirozeně vysocí, což ji trochu děsilo.
Prošla mezi nimi a zastavila se v prudké zatáčce vlevo. V sekundě byl u ní a už už ji držel za loket a táhl ji dlouhou širokou chodbou.
Na zdech plápolal oheň v pochodních, jež vydávali měkké oranžové světlo. Stalaktity házeli děsivé stíny po zdech a Naxapemu po plášti. Divoce za ním vlál, teprve teď si uvědomila jak rychle jdou, vždyť málem běží a on jde tak klidně. Copak je sám stín? Ptala se v duchu sama sebe.
Brzy se ocitli na menším rozcestí, šli ale rovně. Zastaví se před stejnými dveřmi které byli v její jeskyni. Jako by jim z oka vypadli, málem si myslela, že se vrátili tam odkud přišli. Třikrát na ně zabušil a dveře se otevřeli. Před nimi se rozprostírala dlouhá široká chodba. Rychle došli na konec kde se nacházeli obrovské stříbrné dveře. Uprostřed nich byl obrovský znak na němž byl vyřezaný had obtočený kolem černé růže. Toho znaku si všimla, na rukavici Naxapeho. Zastavil se u nich a otočil ji proti sobě. "Nedívej se mu do očí, jasné?!" Zašeptá jí do tváře. Zmateně přikývne a tep se jí znovu zrychlí. "Buď v klidu.." Šťouchl do ní loktem podrážděně.
Najednou se obrovské dveře začali pomalu otevírat. Překvapilo ji, že vůbec nevrzly jako ty ostatní. Jakmile byli dokořán, Naxape ji popostrčil dopředu. Pomalu kráčela dovnitř do obrovské síně. Strop byl jako všechny jeskyně posetý stalaktity některé se spojovali se zemí s těmi co rostli zespod takže tvořily stalagnáty. Naxape za ní kráčel pomalu a tiše. Zemi pokrýval šedý dlouhý koberec vedoucího až k trůnu naproti dveřím. Po pravé straně stáli stráže a poddaní. Všichni měli kápi na hlavě a byli zabaleni do pláště stejných jako má Naxape nebo ty stráže u jejích dveří. Strážím vykukovala pouze bledá ruka jež držela kopí. Po levici stál dlouhý stůl jako sama síň posetý jídlem a pitím. Trůn má černou barvu, jeho tvar byl zvláštní, pokroucený, vytesaný do kamene. Měl vysokou opěrku do půlky stěny. Trůn měl pozlacená místa kde byli ty nejmenší detaily. Do trůnu byly vytesány růže a hadi, dva symboly které tu viděla na každém rohu. Zřejmě znak jejich rasy či jejich klanu, pomyslela si.
Na trůnu seděl vysoký muž. Pevně svýral zlatou opěrku pod jeho levou rukou. Byl zadumaný, jednou rukou se držel za bradu a mračil se. Navíc nevypadal tak staře jak si ho představovala, právě naopak. Jeho dlouhé havraní vlasy se táhli až po ramena, uhlazené tak dokonalé, že všechny vlasy byli jako do kamene vytesány, ani jeden netrčel. Nos dlouhý, rty úzké a oči stejně modré jako Naxapeho. Dva modré měsíce svítící za té nejtemnější noci. Pomalu si začínala myslet, že všichni démoni jsou stejní a nebo nejsou třeba jedna velká rodina, má tolik otázek ale jsou tak tajemní, umí si svá tajemnství tak perfektně střežit. Zastavil ji před trůnem asi tři metry daleko a Naxape provedl mírnou úklonu. Loraella ho napodobyla ale moc ji to nešlo.
Muž na ni upřel zrak až si myslela, že se ji někdo dotkl, byl tak pronikavý! Spustí ruku na druhou opěrku a narovná se. "Loraello! Rád tě vidím.." Zabručí přátelsky ale moc dobře ví, že to je maska. "Doufám, že ti můj synovec vysvětlil, proč tu jsi." Usmál se. Krátce zavrtí hlavou a muž se okamžitě zamračí. "To mi neříkej." Střelí pohledem po Naxapemu a ten sklopí ihned svůj pohled. "Jsi přece posel elfského krále, takže je ti snad jasné, že máš přehled o mnoha událostech celé země a určitě víš kde se nachází skryté sídlo kentaurů!" Zašeptá poslední slovo. Lekne se, protože o nich slýchala pouze od starých vypravěčů a svých rodičů jak jí o nich vyprávěli když byla malá ale jinak se s nimi v životě nesetkala. Jak to má vědět, proto že to neví si budou myslet, že to nechce říct a pak ji zabijí. Srdce se ji okamžitě rozbušilo, po spánku ji stekla kapka potu. "Vždyť je to jen legenda, ve skutečnosti neexistují." Zavrtí hlavou. Muž se znovu zamračí. "To víš že existují, chceš jednoho vidět?" Zasměje se. Ani nepřikývne a už luská prsty. "Přiveďte ho!" Křikne po dvojici stráží ti zmizí za dveřmi, kterými přišla s Naxapem. "Tak, ptali jsme se my tebe, tak teď se můžeš ptát ty nás, do té doby dokud nepřivedou náš objev." Mrkne na ni.
Na chvilku zaváhá ale pak spustí. "Kdo vůbec jste?!" Zavrčí zlovětně až se tomu sama podiví. "Démoni, jak ti mohl Nax říci, žijeme tady v jeskyních v ledových jeskyních. Je to nejsevernější místo co může být, skvělý úkryt a"
"Počkat, to mi chcete říct, že jsem asi třista mil daleko od svého domova?"
"Hmm, ano." Přikývne nakonec. "Spala jsi prosímtě tři dny a pěkně tvrdě." Zamlaská a zavrtí hlavou zároveň. Zůstane na něj hledět s otevřenou pusou. "To není pravda, ne, ne, ne.." Couvne o krok. "Tři dny? To nemůže být pravda."
Pokrčí rameny, postaví se a přejde k dlouhému stolu s jídlem. Natáhne se pro džbán vína a nalije si do kalichu. Napije se z něj a opře se o stůl.
"A kdo vůbec vy jste?"
Uskrne si znovu a pozvedne obočí. "Alrazar, nejmocnější z démonů a jejich vůdce zároveň." Povzdechne si jako by ho to už nudilo. "Tak bych ti rádil trochu úcty." Přimhouří oči, vypije veškeré víno ve svém kalichu.
V tu chvíli se ozvaly za dveřmi hlasité nářeky a chrastění řetězů, dokonce očekávané klapaní kopyt. "No to je dost." Položí kalich na stůl a přejde k ní. Loraella se zprudka otočí až se jí rozletí do všech stran vlasy. Tlukot srdce se ji ještě zrychlí.
Dveře se otevřou a dovnitř vstoupí čtveřice démonů. Každý z nich pevně svírá ve svých bledých ale silných rukou dva konce řetězů v níž je spoutaný kentaur. Vyšší o dvě hlavy než oni s hnědým koňským tělem. Lidským tělem svalnatým, ruce měl spoutané za zády silnými řetězy. Jeho tvář byla špinavá, spocená a ztrhaná. Hruď i celé ruce měl sedřené. Musel toho hodně zažít. Vlasy hnědé až po ramena, rozcuchané, ulepené. Jediné z čeho dokázala vyzařovat jeho krása v tomhle stavu byli hnědé oči plné utrpení.
Dovedli ho k nim, již vyčerpaného. Přestal se vzpínat, věděl, že nic nezmůže tak jako Loraella proti Naxapemu včera v jeskyni. Démoni byli překvapivě silní než se na první pohled zdá.
Trhla k Alrazarovi hlavou a vystrašeně na něj pohlédla. "Proč ho tu držíte a proč je chcete najít?!" Alrazar si dal ruce za záda a přešel ke kentaurovi. Pomalu ho obcházel a prohlížel si jej jako nějakou ulovenou zvěř. "Víš, mohli by být užiteční, tak jako jednou když si upíři zotročily vlkodlaky ale tahle rasa je zajímavá tím, že má ještě větší sílu i když se to nezdá. Plus" zvedl do výšky ukazováček, "Mají něco co my chceme a tenhle je zdroj informací, bohužel nám nic nechce říct a nechá se radši zbičovat." Pokrčí rameny, Loraella střelí pohledem po kentaurovi a ten jí jej opětuje.
"Co je to?" Zeptala se zmateně.
"Zlatý vlk!" Loraella vykulila oči. "Cože?!"
"Zlatý vlk, snad jsi slyšela." Odpoví podrážděně. "Je to zakletý vlk, který nedokáže žít normálně v přírodě a k tomu, jeho srdce udělá bytost nejmocnější a nebo jej naopak zabije."
"Jak to srdce chcete získat?"
"Sníst, jak jinak by to šlo?" Zasměje se ďábelsky a v Loraelle hrkne. "Co? To nemůžete!"
"Ale můžeme. Přece bychom nechtěli, aby se vlk do té doby než jej dostaneme vysvobodil z kletby a zachránil tak všechny bytosti před démony." Loraella sklopila pohled a těkala pohledem z jedné své boty na druhou. Mít tu tak ještě někoho dalšího... Zasyčela na sebe v duchu. Nenápadně se rozhlédla kolem sebe a hledala únikovou cestu ale věděla, že na ni všichni upírají zrak a proto kdyby nějakou našla, neměla by žádnou šanci. K tomu když kousek vedle ní stojí nejmocnější démon. Předstírala tedy, že přemýšlí. "Tak víš kde jsou nebo ne!" Zeptal se ji Alrazar nervozně. Koukla na něj a mírně zavrtěla hlavou. Alrazar si povzdechl a luskl prsty. "Odveďte ji, bude nám stejně k ničemu." Naxape ji chytil za loket a táhl ji zpátky. Jakmile se za nimi zavřeli dveře, Naxape ji přitiskl ke zdi a těsně u tváře ji zavrčel. "Vím, že to víš, tak to řekni." Dusil ji znovu.
"J-já to vážně nevím." Zachrčela. Naxape si to nechtěl připustit a přitlačil. "Veškeré utrpení jsem prožil jen kvůli tobě. Vše jen proto, že se ti podařilo mi utéct, pokaždé kdy jsem neuspěl, tvrdě mě trestali ale teď, teď se už nic takového nestane, protože já, donutím tě to říct." Mluvil na ni potichu ale stál u ni tak blízko, že všechno slyšela jakoby na ni kříčel. "Opravdu." Naxape zavrčel, strčil ji prvním strážím co procházeli do cesty a ti se ji hned ujali. "Odveďte ji zpátky do celi." Řekl jim klidně a před jejíma očima se rozplinul v černošedý kouř a následně zmizel. Loraella zamrkala, aby lépe viděla ale nebylo co řešit, byla to pravda, zmizel, rozplynul se. Dnes už ji nemůže nic překvapit.
Mezi tím si uvědomila, že stráže ji táhnou cestou, kterou šla s Naxapem, octla se u dveří svého vězení. Stráže stojící u něj otevřeli dveře a doslova ji tam hodili. Odřela si při pádu na zem dlaně. Zvedne se a dojde alespoň ke kožešině, kde se schoulí zpátky do klubíčka a pokusí se usnout.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sisi / Siska Sisi / Siska | Web | 20. srpna 2012 v 13:48 | Reagovat

páni.. máš krásné kapitoly... =) klidně by si to mohla vydat jako knížku ;)

2 Debbie Debbie | E-mail | Web | 26. srpna 2012 v 21:22 | Reagovat

[1]: Děkuju moc, to bych chtěla ale podle mě si myslím, že na to ještě nemám :/

3 holding holding | Web | 21. června 2015 v 4:13 | Reagovat

poskytnutá půjčka účtování :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama